sobota 25. července 2009

Barová děfka

A můj sen se rozplynul jako pára nad hrncem a až ted jsem se odhodlala napsat pár řádků, protože si myslím, že ted je ten správný čas.
Rozchody jsou na nic. Byl můj krab (z Phoebiny teorie že Ross a Rachel jsou kraby). A navždy jím bude. Nedokážu svou palici přesvědčit, že jednou za několik měsíců, roků to skončí happy endem.
Dovolila jsem, aby vztah byl dokonalejší než my dva a já jsem tím důvodem, proč to tak dopadlo. Chtěla jsem víc, než jsem mohli dát. A tak to zkončilo.
A ted, když jsem se po 14ti dnech rozkoukala, začala jsem si sebevědomí zvyšovat po barech, kde rozdávám vyrovnané úsměvy na všechny strany a potěší mě kdejaká žádost o telefonní číslo. Žila jsem svůj sen. Už ne, ale život tím nekončí.
Chtěla jsem zapomenout. Naštvaně jsem vše sbalila do krabice, zálohovala a smazala fotky a tak. Na otázku, proč jsem se těch věcí nezbavila, jsem vždy odpovídala, že zapomínat se nemá protože je to slabost a lež. Vzpomínky časem nebolí ...

středa 17. června 2009

I live my dream ...

Z vodáku jsem se vrátila už před víc jak týdnem. Bavilo mne to. Až na mírné a nebo spíše větší problémy, mi první večer bylo docela líto, že už jsme doma. Neb s Nejmilejším vznikly mírná nedorozumnění, najednou jsem si přišla tak 200 km od něj a přitom ležel jen 10 cm ode mě a já se na to snažila vlastně nemyslet. Pak jsem na sebe zse měla vztek kvůli poslednímu dnu a cestě autobusem a pak jsem si říkala, že nikdo by mi za tohle neměl stát. Ale znáte to. Láska je slepá a díkybohu za to. Protože to pomohlo ....
Do konce týdne už jen dva dny a pak hurá víkend. Nejmilejší v pátek bude bůhví kde a já asi pujdu brzo spát a pak se budu vztekat, že to zase tak rychle uteklo.
Koleno zlobí, natejká a já už zase čuju katastrofu dopředu. Protože je to jako spiknutí. Vždy, když má být volno ...

pátek 29. května 2009

Open up your mind and see like me

A možná bude zase líp. Zmízí ten pocit odtažitosti, hádky a neurčitá budoucnost, na kterou jsem se přestala těšit. A po jednom obyčejným večeru, po jednom obyčejným filmu a pár milejch slovech je zase dobře. Taková ta děstká radost. Upřímná. I když ta moje sklenice je zatím jen napůl plná. Bude zase fajn.
A možná bude fakt líp. Týden vodáku, kde nám umrznou nosy, ale nemůže se to zkazit, protože jen moje a M. přípravy už jsou legrační sami o sobě a to tam ještě nejsme. (O těch ponožkách fakt nesmím nic říct, dalo nám dost práce, abychom se uchránili před zraky spolužáků)
Pakuji vždy až na poslední chvíli a protože je tohle moje premiéra, celý týden chodím občas si vzpomenu na nějakou věc a hned potom mne napadne, že na ni určitě zapomenu. Tyhle věci mne ale nikdy moc netrápily.

Půjdu spát se spoustou milejch myšlenek a krásnejch vzpomínek s plány do budoucna, tak trochu myšlenkami v létě a bude se těšit na to, z čeho mám takovej ten zdravej strach a bránim se tomu, ale vím, že budu ráda, že tohle všechno jsme absolvovala a nebudu litovat.

A abych nezapomněla, dneska jsem zmokla ... brutálně ....

sobota 23. května 2009

Raději NE

Q. mě dnes vyděsila. Vyděsila, protože dávala rady do života slečně, která jí evidentně začala nadbíhat a vyslovila přání, že by se s ní chtěla líbat. Q mě vyděsila, protože na to přistoupila. Pak ale zřejmě vyděsila i sama sebe, došlo jí, že to neni za prachy a tak zase od tohoto nápadu upustila...

čtvrtek 21. května 2009

Tři dvojitý vodky, prosím

Někdy jsou dny, který prostě nevyjdou. Mě nevyšel ten dnešní. Všechno je přeci o domluvě, ne jen o ignoraci ... zvlášť ne, když už slavíme první mimino (aby jste to pochopili, tak jsme pojmenovali 9 měsíců.) Hádky maj lidi udobřovat, zato ta dnešní se vyhla kontrole nás obou a zahnali jsme to až do velkýho extrému. Vztahy jsou fajn, ale jak nedávno podotkla Džína, je jasný, že když kluk miluje víc, holka má výhodu... Nikdy mě takový věci moc neděsily, ale když už mi fakt teče do bot, začínám šílet. Jak jinak, to je mi totiž podobný, vyšilovat až když už to vlastně ani nemá cenu...

sobota 16. května 2009

Heaven's door

Sobota ... ještě za čerstva.
Nejlepší poker-srazy se pořádají doma. Dnes se ale jelo ve stylu 20.let a 30.let, Al Caponeho, Chicaga a doutníků. Nejvíc jsem si ale užívala přípravy na tuhle akci. Když jsem se ve finiši podívala do zrcadla, zůstala jsem zírat a viděla jsem se na těch starých, černobílých fotografiích nebo v Četnických humoreskách. Jo jeden pan policista s nám taky (ted použiju dnešní mládežnický výraz, kterej nemám v oblibě.) "kalil". Těžko by mu ale někdo řekl pane policisto.
Šaty půjčené od babičky, které schovávala po svojí vlastní mamice. Prý nedoufala, že by je ješně někdy někdo oblékl na sebe.
Večerní procházka končící na trampolíně a povídání si o hvězdách a letní vzpomínky. Ani se mi nechce věřit, že v pondělí je zase škola. Nechci se dostat z tohodle retro opojení.

Snad bych mohla napsat: V modravém obláčku cigaretového dýmu sleduji Martina, soustředícího se na zábavu dnešní civilizace - počítačové hry a nemohu skrývat usměv, který mne přepadá při každém pohledu na něj. Ale to už bych asi dost přehnala.. tak tedy...

Ted sedím u notebooku, přede mnou Fajx a je hrozně vtipný, jak se soustředí na nějakou děsně hlučnou hru.

Notebook ... ten nemá s retrem už moc společnýho .... tak příště alá 60. léta, léta květinových dětí ....

neděle 10. května 2009

Na černých očích závoj řas, pleť jako čerstvý ananas ....

Mám ráda klidné večery, ze všeho nejlepší byl ale ten páteční. Na obloze se valila mračna a vypadalo to na konec světa (tedy pod pojmem konec světa si představuji to, co jsem v pátek viděla). A připomnělo mi to ty nádherný letní večery, když jsem s dědou sedávala na verandě a pozorovali jsem ty letní přeháňky a povídali si. Tohle jsem měla fakt ráda.
Ted jsem tam neseděla s dědou ale s kamarádem a vzpomínali jsme. Vzpomínali na ten přehnanej Silvestr, na fotku na téma naděje a na naší první večeři. Moc jsme se u toho nasmáli :)
Nejpříjemnější večer, za poslední dobu. A hlavně další fotka na téma: Barevné léto ...


You and me we're meant to be, walking free in harmony. One fine day we'll fly away, don't you know that Rome wasn't bult in a day ....